PROTAHOVACÍ CVIČENÍ (STREČINK)

PROTAHOVACÍ CVIČENÍ (STREČINK)

Současná i předcházející generace učitelů a trenérů věděla, v praxi to také prováděla, že je nutné protahovat svaly, zvláště dolních končetin, být ohebný. Nejrozšířenějšími prostředky, které byly využívány v tréninku pro rozvoj pohyblivosti kloubů, byla různá švihová cvičení, hmitání, pérování.

Výsledky výzkumů byly známé již dříve, především o zákonitostech aktivity nervosvalového aparátu a využívaly se v léčebné tělesné výchově. Přesto do sportu, do vědomí široké obce trenérů a učitelů pronikaly pomalu. V současné době se mluví o strečinku jako „hotové“ věci, přebrali jsme ho velice ochotně, ale často bez důkladné analýzy. Proto se stává, že se nedostavují žádoucí výsledky, zájem ochabuje, provádí se „rutinersky“ a někde se i vytrácí z programu tréninkového procesu a výuky, i když původní myšlenky, závěry jsou správné a měly by se v tréninku, ve výuce a zvláště v domácí přípravě sportovce a žáka využívat.

Úroveň pohyblivosti pro některé sporty není rozhodujícím faktorem pro výkon, ale nabývá důležitosti především jako faktor prevence, ale také proto, že určitá úroveň pohyblivosti je nevyhnutelným předpokladem pro osvojení racionální techniky. Dostatečná úroveň pohyblivosti umožňuje provádět pohyby v dostatečném rozsahu rychle, efektivně a ekonomicky. Příznivě působí na vysokou pohybovou koordinaci, na rychlost reakce, na pohyblivost páteře, zvláště na oblast kyčelního kloubu. Hráči, žáci se svalovou nerovnováhou nemohou mít dobře rozvinuté koordinační schopnosti. Málo rozvinuté koordinační schopnosti nemohou přispívat k rozvoji racionální techniky.Kdo není dostatečně technicky vybaven nemůže být sportovcem vysokých kvalit.

Stereotypní zatížení s převážným využíváním speciálních prostředků vede k jednostrannému zatěžování určitých svalových skupin na straně jedné, na straně druhé k oslabení, ochabnutí druhých. Tyto negativní jevy se nejvíce odrážejí na páteři, ve svalech s posturální funkcí a drážděním nervových zakončení v okolí napínaných nebo stlačovaných tkání.
Strečink se stal součástí vyučovací jednotky, ale za důležitější faktor považujeme, aby se stal nedílnou součástí denního režimu.

Strečink – stretch, slovo, které v překladu znamená natažení, protažení, roztahování. Rozšířil se zejména vydáním knihy Stretching od Boba Andersona (USA) v r. 1975.
V osmdesátých létech se objevují publikace, které se snaží o systematické zařazení protahování a odstranění kloubních poruch ve sportu (, Javůrek, 1980, Štulrajtr a kol., 1984, překlady Andersona, Gunnarsona, Wenzlafa aj., 1985, Šebej, Kos a Knížetová, 1989).
Přesto se domníváme, že se strečink neprovádí tak, jak by se měl a cvičením strečinku se nedosahuje takových výsledků jaké požadujeme (prevence zranění, cvičení po zranění, zvýšení pohyblivosti a tím i koordinace jako základu nácviku a zdokonalování dovedností, celková svalová a duševní uvolněnost – relaxace.

Uvádíme stručně fyziologický základ tréninku strečinku. Svalová vřeténka jako útvary čití zprostředkovávají informace o napětí a délce svalu pro míchu a CNS. Jejich úkolem je vyvolávat v případě ohrožení obranné reakce, které chrání sval před poškozením. Podrážděním svalového vřeténka může např. vzniknout jednoduchá reakce, tzv. napínací reflex. Tuto reakci se snažíme obcházet. Protahujeme-li sval pomalu, napínací reflex nevznikne, protahování je účinnější a elasticita svalu není ohrožena. Podnět, k ochrannému útlumu může vycházet z šlachových tělísek, jejichž dráždivost je nižší než u svalových vřetének a proto musí být podnět silný. Nejsilnějším podnětem pro šlachová tělíska je izometrický svalový vztah. Čím mohutnější byla předchozí kontrakce, tím větší je následující uvolnění svalu. Toto snížení svalového tonusu krátkou dobu přetrvává. Jestliže začneme s protahovacím cvičením v této chvíli, klade sval svému protažení menší odpor a výsledek je lepší (postizometrická relaxace