Vztah s klientem

Navázání adekvátního vztahu má prvořadý význam. Velký důraz na něj kladou humanisticky orientovaní psychologové (např. Carl Rogers). Ani prapodivnost klienta nebo jeho problému by neměla pracovníka rozhodnutého pomáhat nikterak omezovat.

Ve snaze řešit konflikt, pomoci žákovi v nesnázích či zasáhnout v krizi vybírá poradce s široké škály možných intervencí:
Intervence: předem plánovaný a systematický zásah sledující zpravidla řešení určitého problému jedince, rodiny, skupiny apod.(zkráceně:vměšování, zprostředkování, zásah)
V poradenské psychologii se rozlišují intervence podle míry direktivity: jde tedy o to, kolik zodpovědnosti za řešení problému přebírá pracovník a kolik klient. (nejen v psychologii, ale i v sociální práci a ve vzdělávání)

Mocenský nerovnoměrný vztah (expert: já ti umím pomoci) se projevuje zvýšenou direktivitou pracovníka a nebývá efektivní. Naopak změny v postojích klienta, které jsou navozeny nedirektivně – spoluprácí, jsou většinou trvalejší a hlubší.
Nedirektivní přístup je přístupem humanistickým, poskytuje klientovi více prostoru pro sebereflexi a sebepoznání, umožňuje mu přebírat více zodpovědnosti za vlastní volbu. U dětí však tyto přístupy nebývají účinné, neboť na ně kladou příliš velkou odpovědnost. Děti hledají vedení v tom, co je nejlepší udělat.
Většinou se však začíná nedirektivním způsobem, navozuje pocit bezpečí, někdy si klient časem vyžádá direktivní přístup (Tak už mi řekněte, jak to máme dělat!)

Způsoby intervencí:
Nařizování – orientace na znovunastolení normy. Předpokládá se, že klient nemůže nebo nechce nebo neumí participovat na řešení svého problému. (Učitel nařídí žákům, aby se přezuli)

Zasahováním koriguje pracovník nevyhovující stav se záměrem dosáhnou dílčí změny. Klient je pasivní. (odebrání nebezpečného předmětu dítěti, oznámení věci úřadům, fyzické zabránění poranění: Při odchodu ze třídy prohlédne učitel lavice, zda v nich nezůstal nepořádek)

Doporučení je výsledkem dojednávání s klientem, v němž se spojují znalost a zkušenost pracovníka s možnostmi klienta. (Učitel doporučí žákovi věnovat více pozornosti domácí přípravě. Může mu konkrétně doporučit nějaké doučování doma nebo ve škole)

Podněcování – pracovník vstupuje do dialogu s klientem a přenechává aktivitu ve volbě i tvorbě alternativ převážně na něm (Co bychom mohli zkusit, aby se zlepšila atmosféra ve vaší třídě?)
Všechny způsoby se prolínají, jejich volby závisí především na orientaci pracovníka, charakteru problému, osobnosti dítěte i aktuální situaci. Snahou je vést klienta k samostatnosti podporováním jeho schopnosti vypořádat se s problémem za využití nejen vlastních zdrojů. Někdy to však nelze a tak je třeba volit direktivnější přístup (do této situace se dostává často učitel). Direktivnější typy intervencí – zásahy a příkazy – se často uplatňují v situacích krize.

Pomoc, sociální kontrola a sociální opora
Celý proces pomáhání těží z humanistické a kognitivni psychologie, teorie systémů a konstruktivismu a striktně rozlišuje mezi sociální pomocí a sociální kontrolou.